Tak jsou doma už jen čtyři....

Během 48 hodin se počet štěňátek snížil z deseti na čtyři. Částečná úleva skutečně nastala....protože 10 výkonných továren na fekálie ....no, nebudu si věčně stěžovat, nikdo mi totiž pistoli u hlavy nedrží a já svůj chov dělám dobrovolně a velice ráda, ale nebyla bych to ani já, kdybych prostě věčně nežehrala...prostě věčně "nedržkovala". Ve skutečnosti samozřejmě vím, co odchov štěňátek znamená...že to nejsou jen radosti a starosti, ale především likvidace fekálií :-) jinak to prostě nejde.Všechna štěňátka šla do dobrých rukou...všichni se na ně těšili a láskyplně si to "své" mimino odváželi....a tak to je správné a tak to má prostě být. Dvě Emilčata tady ještě několik dnů pobydou, než si  je odveze ta "jejich" rodina...a dva klučíky mám ještě volné, ale jsem si jistá, že i na ně někde čeká ta jejich rodina.

Že budou děcka první dny v novém domově tak trochu rozpačitá....s tím jsem tak nějak počítala,.....ale že budou silně neurvale rozpačitý i ty zlostkové, co jsou doma....tak to pro mě bylo hodně velké překvapení a popravdě dost nemilé a nezvyklé. Popravdě....nikdy se mi to zatím ještě nestalo. Asi ten úbytek smečky byl dost rychlý a z deseti na čtyři behem pár hodin jsem patrně kladně  ocenila jen já. Emilčata začala kvílet a naříkat...prostě nezvykle...že jsem vždy vystartovala, co se jako děje....a ono se nedělo vůbec nic, jen se za dnešní odpoledne naučila i výt.Prostě jim bylo opravdu divné, proč je jich tak málo....opravdu dojemné. Myslím, že jsem poměrně silné povahy, ale takové věci mě vždy tak trochu dostanou. Je to neuvěřitelný, jak taková malinkatá stvoření mohou dát najevo, že smutní.

Okamžitě jsem si vsugerovala, že málo žerou. Samozřejmě to je asi nesmysl, jen prostě běžnou dávku pro deset...prostě ty čtyři nesežrala tak rychle, jak jsem zvyklá. Ale tam kde není problém, tak jsem od přirody nadaná si ho vymyslet a začala jsem je přehnaně pozorovat....že najednou v ohrádce je málo hromádek, že voda v misce je delší dobu než normálně a že snad drží protestní hladovku a žíznivku. Co jsem si tedy nevymyslela je to, že ta štěňata jsou skutečně smutná. Opravdu pláčou a hledají bráškové a sestřičky....možná i opravdu méně baští. Vím, že to zítra už bude v pohodě a není proč je litovat, ale šla jsem honem vařit kuřátko a abych jim udělala radost, tak jsem jim ke kuřeti uvařila tvarohové špecle. Řeknu vám...sama bych si to opravdu dala...vypadalo to báječně a asi to i tak chutnalo, protože se do toho Emilčata nabořila a bylo po smutnění. A já mám po dnešním dni zkušenost tu, že štěňata umí počítat do deseti :-)